(28) Pohřebiště nedopsaných kapitol

(26) Nina vrací úder do autu (Přepis vymyšlené emailové stížnosti na pokleslost předchozích kapitol s pohrůžkou, že pokud se styl stránky nezmění, bude prozrazeno skutečné jméno a adresa autorky – Nezapomeň, mám tvou občanku.)

(27) Kde zapadá Slunce (Idylické vylíčení grotty včetně kašny s pterodaktylem, balustrád či krápníkových stěn, odbočka k osudu průmyslníka Moritze Gröbeho, který si zde vybudoval nebe na zemi, až sem roku 1945 spadla německá bomba. Naši hrdinové si to zamíří do jeskyně se studánkou, kde stačí otočit tou správnou mušlí, aby se odkryl vstup do Markétina obydlí.)

(28) Janek si chystá řeč na přebírání Litery (Markéta ho nechá chvilku čekat. Janek vzpomíná na úspěchy v Mělnickém Pegasovi či Seifertových Kralupech, zaklíná Zábranského a představuje si, jaké by to bylo cenu odmítnout.)

(29) Odvrácená strana knihovničky (Hrdinové se zastaví u knížek. Janek odhalí, že za první řadou Markéta schovává v druhé řadě spisy… Teologické? Sociologické? Nedomyšleno. Scéna končí pádem Platónovy Ústavy.)

(30) Střed kruhu (Cesta do ložnice je plná přízraků jak z nějakého felliniovského karnevalu. V podobě stínů se nám zjevují nejrůznější české archytypy. Janek má pocit, že za Markétiným uchem zahlédnul povědomé znaménko. Anebo to bylo tetování?)

(31) Ich bin Markéta (Feat. I am Amy. Jankovi se zazdá, že pod černou Markétinou parukou jsou ve skutečnosti blonďaté vlasy Nininy! Že by se Nina dovzdělala, abychom si byli rovnocennější, že by dozrála a takovouto oklikou se ke mně vrátila? Janek zaplaší tuto šokující představu a jednoznačně jí přidržuje paruku na temeni – dnes večer je v jednom ohni s Markétou.)

(32) Rj 74 Vindobona (Průběh ohnivé výměny, zachycený v rytmu Českých drah.)

(33) Malá smrt (Oheň graduje až do dantovského mystéria, my se nicméně vrátíme ke scéně Romea a Julie v hrobce. Když jeden umře, druhý ožije a naopak. Jenže tu se v jejich hnízdečku vyskytne i někdo třetí, a není to bratr Vavřinec!)

 

                                                        Konec prvního dílu

 

(34) Anketa: kdo je ten třetí a co tady pohledává? (Hypotézy: je to opět raněný rybář nebo posel půlnoci, může to být ale také Kundera anebo Jan Novák na útěku z Bartolomějské, ne-li překvapivě Balaštík! Nebo je to anonymní bezdomovec, protože jak píše JN na stránce 354, kde zachycuje podivný bezdomovecký striptýz: alespoň v takových lidech přebývá něco skutečného, protože nejsou jak z fotobanky.)

(35) Minulost a budoucnost (Třetí postava je samozřejmě Janek2, Janek truchlící po Nině, který si přišel zasténat, možná i zamoralizovat nad nevěrou budoucího Janka1. Melancholicky pozoruje milence, jak spí, a přijde si jak malá mořská víla, jenomže odpraví-li svého následovníka, odpraví tím vlastně i sám sebe. A tak raději počká, než se oba probudí.)

(36) Dovolená v Prusku (Markétin sen, alternace Toskány. Projížďka v kočáře po zaniklé říši; Frankfurt nad Mohanem, Hannover, Postupim, Poznaň, gdaňské lodě, Kantův Královec…).

(37) Nejlepší česká báseň dekády 2009–2019 (Janek mluví ze spaní.)

(38) ??? (Úvaha, který spisovatel má na nočním stolku jakou knížku a kdo naopak nečte, kdo spí v jakém pyžamu či noční košilce, kdo spí jenom v trenkách, kdo nahý, koho budí děti a kdo nespí vůbec; a proč je k tomu důležité přihlížet při výkladu jejich díla podle nové kritiky.)

(39) Až kohout zakokrhá (Studie o vztahu ptačího zpěvu a atmosférických změn. Jinak řečeno svítá a naše tři postavy jsou téměř náměsíčně puzené, aby se odebraly z jeskyně ven za Sluncem. Markéta na trávě udělá šišatou hvězdu, Janek1 naváže křivým kotoulem a Janka2 nenapadne nic lepšího než roztřesená stojka.)

(40) Ráno bez kapůča je jako ??? (Trojice se vydává na snídani do nedalekého pavilonu, kde se často pořádají svatby. Ten je ale zavřený. A tak se vydávají na obhlídku do města.) 

(41) Sókratovská ironie v časech konvenčních lásek (Komentář ke Kierkegaardově výroku „Lidé, kteří mají srdce v krku, v ústech, v kalhotech, zkrátka všude jinde než na pravém místě, zcela přirozeně viní ze zatvrzelosti toho, právě toho, který má srdce na pravém místě. Když totiž marně hledali jeho srdce na všech jim známých místech pro srdce, jsou přesvědčeni, že žádné srdce nemá.“)

(42) Odpověď na všechno

(43) Město bez lidí (Kupodivu jsou zavřené i ostatní obchody a restaurace, včetně non-stopek! A nikde nikdo, jen občas jako by se zahýbala v okně záclona. Svět z nějakého neznámého důvodu není jako dřív. Janka2 to krapet potěší, vzpomene si na café bar Aféru, zahraniční rezidence či mikulovské vinobraní, jó, to jsem ještě žil… Zato Janek1 poněkud zpanikaří, protože raději by žil bez lásky v normálním světě než s láskou v apokalypse. Co když se ani Litera nebude předávat, jak má, a totiž v Národním divadle?)

(44) Jmenný rejstřík (Z pouličních amplionů se ozývají seznamy obětí jakési neznámé epidemie a premiér důrazně vyzývá, aby nikdo nevycházel do odvolání z domu. Bohužel jeho cizokrajný dialekt dělá sdělení nejasným.)

(45) Místo pro mottor (Janek1 si všímá zaparkovaného auta, které má zvednutou kapotu, a vyšiluje, že pod ní chybí technika.) 

(46) Ich bin nicht Markéta (Markétu už nebaví být Markétou, nebaví ji narůstající hysterie Janka1, takže si sundá černou paruku i s redingotem a jako Nina se vrací k Jankovi2, který je nekonečně šťastný. A oba odcházejí nejspíš nazpátek do jeskyně, kde definitivně, byť se vší křehkostí takového počinu, zasnoubí život s literaturou.)

(47) Jak jsme na ni mohli zapomenout? (Janek1 myslí jenom na své kapůčo a ani si nevšimne, že zůstal úplně sám. Motá se po Václaváku, bohužel i McDonald má zavřeno. Nicméně ve františkánské zahradě, tam u té sochy chlapce s mušlí, dostane geniální nápad: pohrouží se do komůrky svého srdce… A tam ji najde… Tu jednu jedinou Jednotu, která zůstává otevřená i po skonání světa, tu zásobárnu věčných surovin, jejímiž sousty se dá povznést nade vše, ten obchod plný darů…).  

(48) Jednota nad propastí (Janek vstupuje do Jednoty, aby stanul tváří tvář kolektivu skupiny Nina vrací úder – těm mladším a zdivočelým lidem, kteří ho v životě neviděli, ale četli jeho knížku. A ta knížka je vyprovokovala k reakci ve jménu Niny, která se o žádnou takovou reakci snad ani neprosila. Mnohem víc než o hazard s biografiemi jim jde ale o lásku, umění a digitální smutek – zkrátka o všechno, kde se knížka tváří, že se vyslovuje ke společenským záležitostem, a přitom zase tak moc neříká; nic moc nad rámec autorské zkušenosti, pozvednuté na piedestal románu a obklopené lešením, které dosud svádí kolemjdoucí stát se účastnými dělníky… A vlastně to není zas tak málo.)

(49) Představme si, kdybychom teď zemřeli

(50) Tříděný odpad z emotikonů

(51) Léto pokračuje

??? 

                                                            

                                                           Konec druhého dílu