(2) První rande na pohřbu

Mělo jít o poslední rozloučení s filosofem Erazimem Kohákem. Markét navrhla, že se projdou po nábřeží a přes most až na Malostranskou, kde chytnou šalinu (ano, skutečně řekla „šalinu“, jako správná filosofka ovládá víc cizích jazyků). Přitom se zasmála, co to má Janek s hlavou.

„V hlavě mi vykvet květ,“ vyhrknul Janek jako omámený.

V tramvaji číslo patnáct Janka napadlo, že by mohl cestou obstarat pohřební věnec. Když vystoupili na Náměstí republiky, zaplul Janek do obchodního centra Palladium a nechal Markét čekat před vchodem tak dlouho, dokud vítězoslavně nevyplul s věncem přehozeným přes rameno jak záchranný kruh. Markét si mimoděk vzpomněla na Davida Hasselhoffa z Pobřežní hlídky, na svou hvězdu ještě v dobách před Hegelem. Dál pokračovali ke kostelu svatého Klimenta pěškobusem.

Zdálo se, že nikoho z lidí v ulicích smrt Erazima Koháka nezajímá, a tak Janek schválně strkal věncem do chodců v protisměru, aby si přečetli alespoň nápis na stuze. Markéta tak musela hasit hned několik drobných konfliktů.

Před kostelem se Janek uklidňoval, že se v rozpravách s filosofy opře o svou znalost Camusovy biografie, a kdyby se mu náhodou zatmělo, bude tvrdit, že je od pohřební služby. Svým modrým sáčkem a oranžovou šálou bohužel při vstupu do kostela opticky vybočoval, jako by se dostavil spíš na pohřeb mladého Werthera. Naštěstí vlivem jeho zdržení v Palladiu se všichni v černém už soustředili na probíhající obřad.

„Svou filosofií se Erazim vždy v první řadě připravoval na smrt,“ zamudroval za pultem asi nějaký sokratovec.

„Jeho zelená duše konečně zaklíčí do nebeského království,“ navázal profesor Sokol.

„Prvořadé jsou jeho spisy, bez ohledu na jakoukoliv metafyziku,“ namítnul profesor Bělohradský a svýma nádhernýma rukama se nervózně podrbal na čele, jako by se sebou nesouhlasil.

„V době po holocaustu už nemá život jednotlivce skoro žádnou cenu,“ zesmutněl profesor Petříček a jeho žák Petr Fischer v sedmé řadě zleva zaslzel.

Všechno to Jankovi připadalo čímsi neuspokojivé. Důstojné, ale neuspokojivé. Teprve ve chvíli, kdy k rakvi přistoupil Kohákův synovec, herecký génius Jakub Kohák, zpod jehož saka vyčuhovalo tričko s logem Fio banky, získal ten pohřeb konečně nějaký šmrnc.

„To si pište, že i já jsem filosof!“ zahájil svou pietní one-man-show, „všechno, co strejda napovídal, má ode mě. Chodíval jsem k němu na cigárko do kabinetu, kde se mě ptal na mý názory a potom je na přednáškách prezentoval za svoje. Byl jsem takovej jeho guru.“

V té chvíli se ozval tlumený zvuk přímo od rakve, jako by se v ní někdo obracel. Synovcův stand-up chvatně přerušily varhany a Janek se náhle rozpomněl, že po jeho boku stojí celou dobu Markéta. V duchu si představil, jak klátí její studentky na univerzitních záchodcích, v obklopení levičáckých nálepek. A Markéta ho v ten samý moment chytla rozechvěle za ruku.