(22) La Belle Dame sans Merci

Proč pořád samé odkazy, když jsem nic z toho neprožila? Protože kompilace umí vynalézat nové prožitky, které na nic neodkazují?

„Na křídlech lásky jsem zeď přeletěl,“ zamachroval Janek po přistání, zatímco z něj Markéta oklepávala jehličí.  

„Markéto, miluješ mě?“

„Ty asi nebudeš zrovna miluju-tě-panic, viď?

„Miluješ mě?“

„Zvedej se, jeskyni už máme nadosah.“

„Nejdřív řekni, že mě miluješ.“

„Když mi dáš mail, ráda ti zamailuju.“

„Já nikam nejdu.“

„Jak myslíš, dobrou noc pod širákem, kaštane.“

„Markéto, počkej! Řekni mi aspoň svoje indiánský jméno!“

Ale ona bez milosti zamířila do tmy mezi stromy.

Janek, sbírající se z trávníku, pokračoval v shakespearovském duchu: „Jestli jsem se jako ten Romeo nenechal příliš snadno lapit krasavicí z odlišného kmene, a teď mě čeká jakás pohroma? Co když se nedožiju předávání Liter? Jeskyně, to zní skoro jako hrobka. Zemřít, spát – a navždy ukončit věčné útrapy a strázně spisovatele? In memoriam docení mě víc? Možná, že otázky jsou ta nejlepší… kréda, kréda, kréda. Zbývá jen jedna otázka: Být s Markétou, či nebýt s Ninou? Žít, nebo psát – když ani jedno není důstojné… Toť láska má, ač lásky mé v tom není.“

Janek zavzpomínal na studia dramaturgie, na hostování zpátečnických ruských režisérů, na doby, kdy mu ještě všechno přišlo jako sen, kdy svět působil jako báchorka vyprávěná blbcem, který nás má rád… leč smysl žádný.

A pomalu slézal ze srázu, až se ocitnul v téměř shakespearovské zahradě: umělé pařezy, dřevěná lávka jak pro milence (jen počkej, Markéto, až si tě zkrotím!), skalky vypatchworkované břečťanem, šumící vodopád, a jezírka plná… RYBIČEK.

Janek se svléknul donaha, ani si nesložil šaty do komínku, jak byl samým vzrušením bez sebe, a že tam musí bezodkladně skočit.

„Ať žijou blázni – teď se zblázním já!“