(21) Zanechte vší naděje, kdo vstupujete

„Proč jdeme zas někam do parku?“ rozčílil se Janek, „na jeden večer je toho už trochu moc. Seminář, pohřeb, výpověď, zjevení Milana Kundery, kapučíno ve Fra, bloudění Prahou, rvačka kritiků, hraní si na turistu a útěk před policejní hlídkou. Nemůžeme jít prostě k tobě domů a pomilovat se, jak to chodí v pornografii?“

„Copak jsem neříkala, že bydlím v jeskyni?“ usmála se Markéta, brnkající nehty o mříže Havlíčkových sadů, „pojď honem, než odbije půlnoc.“

„Myslel jsem, že s tou jeskyní to byla…“ Janek nevěděl, jestli říct metafora, metonymie anebo personifikace.   

Každopádně ve dvanáct se nejenom zamykají sady, ale hlavně Prahou obchází posel půlnoci, což je démonická bytost, která vyhledává zatoulané spisovatele s prosbou o rozhovor do půlnočních novin. A jen co jí kývnete, rozdmýchá ve vás náměsíčností svých otázek takovou melancholii, že úplně přestanete psát. 

Sama nevím, co bych psala dál, jenom si na něj vzpomenu. Jóga, jóga… Kdo vlastně jsem… Radši nic, zapomeňme na něj a zpátky k milencům.

„To je pech!“ vyhrknul Janek, když došli k bráně od sadů omotané zámkem.

„Ladislav Pech,“ připomněla nemístně Markéta, „významný český herec, dlouholetý člen činohry Národního divadla a divadelní pedagog.“

A vyskočila na zídku, aby jedním zkušeným chvatem přelezla mříž.

Také Janek se postavil na zídku: „Můžeš mi něco vyprávět? Jsem trochu nervózní.“

„To přelezeš, neboj se. Tak třeba… Před kamerou Pech debutoval v roli Pepiho Kulíka ve snímku Miláček pluku…“

Janek se pozorně rozhlédl do obou stran.

„…mezi jeho nejvýznamnější role patří Áda Čuřil ve snímku Škola základ života, Vojtěch Kulík z Cesty do hlubin študákovy duše, muzikant v pohádce Obušku, z pytle ven!...

Byl to jen okamžik, ale ještě několikrát se pro jistotu ohlédl.

„…a role Albína Bočka, penzionovaného gymnaziálního profesora ve filmu Adéla ještě nevečeřela.“

Na rohu ulice se objevila temná postava s diktafonem v ruce. Janek se víc neohlížel a vyskočil jak cirkusová blecha, div si neroztrhnul o mříž kalhoty nebo se neoběsil na šále jako na vykřičníku. Bác, a už byl zase ve křoví.