(18) Zlatohlávci na ananasech

„Tebe tu nechal, chuděrko?“ předstírala Klíčová solidaritu, ale hned potom doplnila jízlivě: „Já si říkala, že Janek ten rozhovor s filosofkou nedělal jen z lásky k moudrosti.“

„Prosím tě,“ nedala se Markéta, „kdo by dnes miloval moudrost? Vždyť je to až trapný. Janek hledá v první řadě něco, co se shoduje samo se sebou, a to ty rozhodně nejsi. Ty bys nejraději žila v době normalizace.“

„Tak doufám, že v tom křoví něco takovýho najde…“

Borkovec, který doteď oddechoval na tvárnici, najednou dostal nápad nakouknout pod její spodní okraj a – přesně, jak doufal – uviděl pod ní střevlíka! Zaprášený krunýř, kovové záblesky a maty, rýhování krovek podélné, ve vteřině byl pryč.

Klíčová: „Už ti Janek vyprávěl, že za feminizaci společnosti můžou zbytky naší vyčůrané antikoncepce, která způsobuje genderový zmatek dokonce i u ryb?“

Markéta: „To je jen taková jeho balaštíkovská maska, aby obstál ve společnosti moudrých. Ve skutečnosti ale píše hlavně pro ženy.“

Klíčová: „Čili není tak úplně ve shodě sám se sebou?“

Borkovec se po kolenou vydal hledat zmizelého střevlíka. Můry u lampy ho nezajímaly, leda by zadrnčel chroust, ale na toho bylo už pozdě. Ten pocit, když se rukama probíráte trávou, nabízel materiál na samostatný sloupek. V tom mu něco zazářilo do očí…

„Hele, hned nekádruj. Jsem zrozená z incestu a Janek je především můj bratr,“ vymyslela si Markéta, aby zahnala soudružku kritičku do úzkých, „četla jsi Antigonu?“

„Jenom v Kosíkově výkladu, zaměřuju se na dění po druhé světové válce.“

„Takže jsi četla Možnosti milostného románu?“

Borkovec si okamžitě vzpomněl na nejkrásnější výjev svého života: na hromadu hnijících ananasů pokrytých obřími zlatohlávky, a následoval zář světla do křoví. Našel tam ale jen Honzu Němce, který mu střepem z lahvového piva odrážel do očí blinkry aut.   

„No nazdar,“ pozdravil ho zklamaně.

„Moc rád tě vidím, Petře. Jak se máš?“

„Děkuju za optání, dobrou chuť,“ a nabídl mu šťovík, pod kterým – jaký zázrak – objevil ztraceného střevlíka.