(17) Před kým Janek zmizel do křoví

Státní moc úspěšně zpacifikovala demokratické výtržníky, odjíždějící vozy blikaly jak vánoční světýlka, zasychající krev ladila k záhonkům begonií a na náměstí Míru se opět rozhostil mír a klid.

Janek byl stále uhranutý poeziomatem, až si Markéta přišla trochu jako druhé pohlaví. A přece myslel potají i na ni: zkusil totiž zakliknout Jirku Suchého, zda se z roury neozve nějaký milostný šlágr, třeba o ustřihlém pramínku vlasů. 

Ačkoliv se ale básníci zaklínají, jak moc jim jde o rytmus, hudebnost a já nevím co, do jukeboxu mají ve svých sbírkách daleko.   

A tak se z roury ozval hlas starého dítěte, bez Šlitra i bez Molavcové, recitující verše jak z devatenáctého století, na téma „konce života, ve kterém uvidíš víly“.

Semafory po stranách náměstí najednou vypadaly se svými červenými nosy poněkud truchlivě.

Markét překlikla na Jaromíra Typlta, inspirovaného nejspíš podomními šmejdy, jelikož se z roury ozvalo: „Já bych vám teď rád představil konvici. To není jenom báseň, ale je to skutečně předmět, je to čajová konvice, kterou mi před lety věnoval klikovský keramik...“

Ale to už se Janek dramaticky přikrčil k zemi. Od Božské lahvice se sem totiž blížil Borkovec! A po jeho boku Klíčová...   

Jak rád by Petra pozdravil, představil mu Markétu a popovídal, jak se měli ve Fra.

A jak rád by se vyhnul Klíčovce, vždyť kdyby vyšla dřív, určitě by vnesla do bojů o Kunderu to svoje feministické dada hledisko a teď by bručela s ostatními.

Místo toho jí Borkovec pomáhal táhnout k tramvajové zastávce těžkou betonovou tvárnici s nápisem „kritička roku“...

To rovnou můžeme dávat ceny redaktorkám nebo sazečkám!

Když už byli doopravdy blízko, Janka nenapadlo nic lepšího než zapnout na poeziomatu přímo Borkovce a honem se schovat do křoví.   

Markéta zůstala u roury.

Roura spustila něco o belgickém srpnu a Petr zčervenal.

„Já ti říkala, že si tu trofej vezmu sama, dej mi ji, seš z toho celej napuchlej,“ prohodila Klíčová, než jí došlo, že za zčervenání může zvuk jeho vlastního hlasu.

To je divná roura, pomyslela si, v Brně nám z podobného vynálezu leda vypadává kulička.

„Hele, Evo, není tamhle to Honza Němec?" ukázal Borkovec ke křoví, kde se mihla černovlasá hlava.

Klíčová soustředěně začmuchala: „Je to on.“

A potom si všimla Markéty...