(15) Setkání po padesáti letech

Ve věžích chrámu svaté Ludmily se zatím schylovalo k mezigalaktickému setkání Milana Kundery s Václavem Havlem, protože je to právě jejich rozmíška z šedesátých let, co hýbe až do dnešních dní vlnami českého nevědomí.

Nesmrtelný romanopisec sedí na jedné věži v úplné tmě, ukrytý jako bůh ve světě, a na té druhé věži sedí nesmrtelný panovník šátrající v krátkých kalhotách po zapalovači, aby si zapálil dvě cigarety, načež úzký plamen osvítí obě jeho tváře: tu disidentskou i tu prezidentskou.

Když si potáhne dvojími ústy a uvolní se, zaslechne čtyřma ušima, jak na temné věži bije něčí srdce, a vyrukuje s petite-phrase: „Kdo je tam?“    

„Ten, koho jsi v době pražského jara pokládal za iluzionistu a provinciálního mesianistu,“ odpoví mu tma.

„Srdce tě prozradilo, že jsi stále naživu, a nikoliv nesmrtelný,“ pronese Havlova levá hlava se shovívavostí a ta pravá si skoro ješitně vybaví neonové srdíčko nad Hradem.  

Kundera se opovržlivě ohlédne k potyčce kritiků na náměstí a dodá: „Představ si, Vašku, že z nesmrtelnosti mám ještě větší hrůzu než ze samotné smrti. Věděl jsi, že za použití tvého jména se účtuje poplatek třicet tisíc korun?“

„Ach, ta Dagmar...“ uculí se pravý Havel a ten levý si vzpomene na Olgu.

„Vím dobře, že už nikdy nic nenapíšu, ale proč musím být ještě za života otravován knihami o mně? Žádal jsem tisíckrát, ať všichni nechají můj život na pokoji, ale ne, oni nutně musejí dokázat, že Kunderovo dílo je jenom zašifrovaný Kunderův život, který je ještě mnohem ubožejší než život nás všech. Kundera jako udavač, nevyléčitelný stalinista, násilník na ženách...“

„A přesně tohle je nesmrtelnost, věčný soud ze strany nehodných soudců. Co bych dal za to, aby se mého dědictví nechopili Zeman s Klausem... Prohřešil ses psaním knih, Milane, a teď už je na pokání pozdě. I kdybys skočil z věže, nesmrtelnosti se nezbavíš.“

„Ovšem i vlastní smrt je možné inscenovat, a změnit tak svůj obraz, ne? Takový Jan Palach se stal nesmrtelným výhradně způsobem své smrti.“

„Já zemřel,“ pronese Havlova levá hlava, „když jsem vstoupil do politiky.“

A pravá dodá, aniž by mu odpověděla: „Smrt a nesmrtelnost tvoří neodlučný pár, krásnější než Pravda s Láskou nebo Nina s Markétou.“

„Je to tak těžké,“ posteskne si Kundera, „být lhostejný k vlastnímu obrazu, člověk neumí být smrtelný. A když umře, neumí být ani mrtvý.“

Levá hlava naproti se usměje a pravá zamračí.

Jen hroby umírají.