(14) Rvačka na náměstí Míru

V dávných dobách se literáti utkávali perem a jen vzácně vyzval jeden druhého na souboj. Jakmile jsme přivykli na počítače, je psaní pamfletů a polemik k nerozeznání od hraní akčních her a naše žluč se šíří internetem prudčeji a zákeřněji než kdy dřív, že se není čemu divit, až to jednou bouchne, přeteče to do ulic a nastane mela, jakou nikdo nepamatuje přinejmenším od Paroubkových manévrů na technoparty.

A právě dnes bouchly nervy v komunitě literárních kritiků...

Jak se tak Janek přibližoval k náměstí Míru, začínal rozeznávat jednotlivé nadávky: „Ty bolševickej antikomunisto! Ty normalizovanej disidente! Pionýre z Respektu! Ty profesore komiksu! Nácíčku z Reflexu! Akademickej anarchisto! Hysterickej historiku! Dotační lyriku! Zastánče tý machistický kundíry!...“

Před kostelem se odehrával naprosto neskutečný výjev. Bylo tam v sobě zaklesnutých zhruba dvacet těl a mlátily se hlava nehlava, brýle nebrýle.

Petr A. Bílek měl na sobě dokonce kostým Batmana. V Rauvolfovi se probouzela prudká krev beatniků. Kosatík připomínal hnojomet. Slačálek řádil jak zamlada na demoškách. Michal Bystrov střílel po kovbojsku proti všem, ale sám Jan Novák, homérský hrdina naší doby, zachytával jeho střely v kunderovské biografii, dvakrát tlustší než Jankovy Možnosti. Kopáč kopal jednou nohou do Štindla a druhou do Nagyho, Machalická škrtila Svátkovou, Borzič proklínal Vitvara, Onufer si dával páku se Zídkem a nad nimi trčel Petr Fischer drze jako vykřičník.    

Opodál byl zatím zatýkán, tak jako za minulého režimu, chartista Petr Pospíchal, a do záchranky nakládali oteklého Šafra, který to schytal ze všech stran už jenom za to, že existuje.

Přesně tohle je důvod, proč se Stropnický junior přestěhoval z Prahy na zámek: „Ty vaše nesmyslné kulturní války! Kdybyste se radši porvali o regulaci Airbnb...“  

A samozřejmě, že i Jankovi se už už hnala krev z klína do hlavy a pátral, koho by mohl aspoň přidušovat šálou. Markéta nabyla dojmu, že bude muset zítra k očaři, protože najednou viděla svět černobíle.

A jediné, co celou tu vřavu prohlubovalo, byl dřevitý přednes Petra Hrušky, protože Petr A. Batman, jak přes masku špatně viděl, tak jedním nezdařilým kung-fu chvatem zapnul rouru zvanou poeziomat: „Pořádného tuňáka / aby s námi otřáslo / to nehasnoucí stříbro ryby ... aby nás zase jednou / záblo v zápěstích / nad těžkým stříbrem světa ... veliké tělo na mělčině novin / na mělčině stolu / Pořádného tuňáka / až se rozčeří / seprané volány domácího ticha / až si najednou vzpomeneme / co všechno jsme tady sakra / chtěli“.