(13) ¬[∀x ((C(x) ∧ D(x)) ⇒ S(x))]

Janek a Markéta jsou stále spolu, ve skutečnosti chce být sama jenom barmanka, aby mohla zavřít. Když Markét vidí před Fra procházet růžového nosorožce, uzná, že měli odejít už dřív, protože je pěkně opilá. „Přece nebudeš spát na ulici, zvu tě do své jeskyně,“ bafne na Janka, a napadne ji zpestřit jim cestu domů filosofickým humorem.  

Když zaškobrtne ještě na schodech a střízlivý Janek podotkne, zda neměla zůstat u limonády, hned mu chce povyprávět o Leibnizově monádologii.

Mám chuť otevřít Google Maps, postavit před kavárnu Googlíka a vydat se nenápadně po stopách milenců, jenže na Googlu je slunečno, lidé před Fra se nehýbou a mají rozmazané tváře (co by na to řekl Lévinas?). A tak je budu následovat spíš jako bezpilotní dron, tou jedinou nekonečnou nocí.

„Pozor, dekonstrukce chodníku!“ vyhne se Markéta menšímu staveništi a neodolá přirovnat dlažební kostky k tisícovce plošin. Janek se moc nechytá, je přece jen spíš v apollinské než dionýské náladě, a hlavně chce už být v jeskyni a šahat na její vlhké stěny. 

„Věděl jsi, že Moira znamená osud?“ spustí u prodejny s termoprádlem. Ve vitríně barber shopu zkoumá, jestli používají Occamovu břitvu, a kousek dál, u reklamy na prázdninové pobyty, se rozpovídá o pobytu a bytnosti u Heideggera.  

Jakmile se po obejití bloku octnou zas u toho samého staveniště, protože zkoušela jít podle špatně viditelných hvězd, omylem narazí do kovové bariéry: „Cogito ergo bum!“ Vytane jí na mysli věčný návrat téhož a prosí Janka, aby dosavadní cestu uzávorkoval, že má v hlavě tabuli rasu.

Snad není rasistka, pomyslí si Jan, ale to už ona běduje, že zapomněla, komu dluží kohouta.

Nebo to byla slepice?

Nebo snad vejce...?

A bylo dřív KFC, nebo McDonald?

„Obcházíme tady jak dvě strašidla,“ potěší ji Janek vlastní narážkou na komunistický manifest. 

„Buď půjdeme doleva, nebo doprava,“ zapojí Markét logiku, „dále platí, že jedna cesta vede rovně a druhá dozadu. I když svým způsobem vedou všechny cesty rovně. Pokud bychom šli doleva, tak vyjdeme vpravo, za předpokladu, že vyjdeme vzadu, kdybychom šli stále dopředu. Z čehož nutně vyplývá, že...“ A jako by ji v půlce věty osvítilo, vyrazí Bruselskou ulicí přes Londýnskou a Belgickou do Uruguayské, kde si mohou vybrat buď Americkou, Varšavskou či Francouzskou, což na rozdíl od logiky sice moc smysl nedává, na druhou stranu kdyby svět dával smysl, nebyla by zapotřebí filosofie.

Není nic otravnějšího než lidé, kteří všemu rozumí. 

A protože po logice následuje mýtus, ozve se od náměstí Míru siréna.

Siréna záchranné služby.

Markét podotkne, že někoho asi vezou „na ontologii“. Janek se však poprvé nepousměje a napíná zrak směrem k náměstí, kde rozblikaná záchranka zastaví; jako by slyšel vykřikovat jemu povědomé hlasy...