(12) Kaktus v prázdném fitku

...a teď si z čiré existenciální marnivosti představme, jaké by to bylo, kdyby Janek seděl ve Fra sám. Znám tě ve všech možných situacích, znám tvůj hlas, mimiku i gesta v rozsahu od cholerických záchvatů, když se ti restartuje počítač během rozepsané práce, přes medový úsměv medvídka Púa až po pláč ztraceného dítěte. Znám tě z úhlů, z jakých se sám neznáš, například znám zespoda tvůj nos, ale jednu věc jsem nepoznala: jaké to, když jsi sám (má tam být „jaké to je“, ale v MMR na straně 158 je jen „jaké to“ a Janek přece chyby nedělá).

Jednou jsem otevřela dveře do fitka a spatřila jsem kaktus trénující na běžeckém pásu. Teprve když pode mnou vrzla podlaha, kaktus znehybněl a přístroj ho nemilosrdně vyklopil ze svého okraje, že se překulil a vysypal z květináče. Kdybych nepřišla, kolik by naběhal kilometrů? Takhle však musí být jen ozdobou, odkazem na čísi exotické představy, než být sám sebou. A co ty, jsi „sám“ sebou, když jsi sám? Jaké to (je)?

Nezapomenu, jak jsem jednou přišla do bytu v Patricijské vile a ty jsi honem vypnul počítač, pod stolem se ozvalo zachrastění pásku a do rukou jsi chytil eseje od Susan Sontagové s výrazem, ať tě teď rozhodně neruším. Inu, je to tvoje věc, že občas čteš knížky vzhůru nohama.

No a teď? Jaké to (je) být sám, bez Niny i Markéty, a navíc v daleké Praze?

Nejdřív se podrbeš na zátylku, svědí tě asi od šály, a potom olízneš lžičku z vypitého kapůča. Ohlídneš se k baru, ale barmanka nikde, jsi sám, jsi úplně sám. Café Fra je jediný prostor široko daleko po klimatické katastrofě, vše ostatní lehlo popelem, ano, Praha je menší než ta nejmenší moravskoslezská vesnice, sám si ani nemůžeš zřídit zastupitelstvo.

Podrbeš se podruhé a začneš zhluboka dýchat, ale ne jako když dýcháš při pozdravu Slunce z jogamatky nebo při hostovské poradě, když se připravuješ k výpadu. Dýcháš teď sám pro sebe – tak jako kaktus v prázdném fitku!

A do toho se ozve spláchnutí.

Znehybníš s očima upřenýma k jedněm z těch postranních dveří. Otevřou se ty druhé, koukáš omylem na uklízecí kumbál. Vychází Markéta. Srdce se ti roztančí jak při StarDance, chceš ji přivítat s rozpačitým šarmem Marka Ebena, ale chová se, jako bys tam nebyl. „Markéto!“ Bere si redingot, nechává tři stovky na baru a stoupá po schůdkách k exitu. Chceš za ní vstát, jenže jsi tak sám, že ti i vlastní nohy daly košem. Dveře zaklapnou. Chceš se podrbat potřetí, jenže nemáš ani ruce. Jsi čistý duch? Duch o sobě? Jsi kaktus v prázdném fitku...

A do Fra vstupují namakaní chlapi s ručníky – takoví, na které je každá katastrofa krátká – lehají si na okolní stoly a dělají sedlehy, nebo se sklánějí do volných uliček a klikují. Prostor opanuje jejich funění a pot. A ty si přijdeš zbytečný jak kniha v prostředí, kde se zapomnělo číst. Přijdeš si navíc jako kaktus v plném fitku. Jako srdce propíchané špendlíky.