(11) Co je tady ještě známého?
Zatímco Janek ve Fra vzpomínal na zlatý dětský věk, stihla si Markéta pročíst snad všechny štítky vyložených knížek, zdánlivě od neznámých autorů z malých literatur, ve skutečnosti jde ale o pseudonymy Petra „Clooney“ Borkovce, jenom se to zatím neprokázalo (vážně mu věříte, že překládá z jazyků, které neumí?). Zároveň do sebe lila už třetí sklenku, řekněme, ginu s tonikem – tak moc se zase neznáme, abych znala její chutě – až se jí v hlavě smíchal filosof Badiou dohromady s Bourdieuem a Bourriaudem.
Ó knížky, květiny na okně, tlumený ruch města v ulici... Všechno jí připadalo tak neznámé a tajemné, že by o tom dovedla vyprávět jedinečným způsobem jako nikdo jiný. Jediné, o čem nebylo třeba psát, byl... Janek Němec.
Jankem zapsaná láska sytila
dennodenně média i sociální sítě, konkurovat jí dokázal jen Novákův hanopis na
Kunderu v rozsahu 15 831 stran. Láska ale zvítězí nade vším, jak napsal
tuším Krchovský, než mu to nakladatel opravil na smrtku (láska je Bůh, dodal by
Tomáš Halík. Láska je revoluční, psala jedna feministka v ádvojce). Láska je
Janek a Janek je láska. Nino, jdi do prdele.
Zkrátka když byl Janek opět
při smyslech, spustila na něj Markéta na rovinu: „Hele, kdybychom teď spolu
chodili, bylo by to jiný než s Ninou? Nebo mě vezmeš na MAČ, potom na Špilberk,
kde mi dáš pusu, těmi svými černošskými rty, a div bys mě nevyprostil z roláku,
kdyby se ze tmy neozvaly blížící se hlasy Slušných lidí; budeme chodit na meníčka
do Vegalité a pro nedostatek masa začneme jíst jeden druhého, vezmeš mě na
romantický pobyt ze Slevomatu, nebo rovnou do Itálie, založíme café Patočka,
zkrachujeme a budeme spolu koukat na porno – mně to nevadí – pak odjedeš na
rezidenci, zatknou tě a já tě opustím, a pak se na stará kolena potkáme na
Pálavě...“
„Markéto, všechno bude jinak!
Já nejsem ten Janek z románu a ty zas nejsi Nina. Navíc dnes večer jsme v Praze
a jsem to já, kdo nemá kde spát, protože jsem měl hotelovou rezervaci v mobilu...
Počkej, a ty bys se mnou jako chodila?“
A ona, navzdory zvýšené sekreci
jeho pižma, zkusila odpovědět racionálně, jako když se podle Rousseaua, Locka
nebo Hobbese uzavírá společenská smlouva: „Myslela jsem, že kdybys vnesl do
mého jinak nepochopitelného života nějakou čitelnost a prostě normální pocit
důvěry a bezpečí, tak proč to nevyzkoušet...“
„Ale
to se nevylučuje!“ A chytil ji urychleně za ruku, barmanka jim zapálila svíčku
a z reproduktoru se ozvalo:
„Now I've had the time of my life
No
I never felt like this before
Yes
I swear it's the true
And
I owe it all to you