(10) Poznámka autorky

Připadá mi, že prožít náš milostný vztah ještě jednou, románem, a pak začít flirtovat s někým jiným je, jako bys vystavěl katedrálu, abys hned po jejím vysvěcení podlehnul volání lesů. Kameny a modlitby jsou tvoje, ale myšlenkou celého počinu si nejsem tak jistá, protože já prožila po tvém boku něco jiného. A rozhodně jsi měl daleko do nemocných světců, ke kterým se tak rád přirovnáváš. Nemoc ti působilo leda to, jaká jsem doopravdy, zatímco ses skrze mě dovolával nějakého svého ideálu se zlatou korunkou. 

„V každé kapitole tě nalíčím před zrcadlem obrazovky, upravím tě, abys mohla do světa... jsi moje figurína, moje loutka, můj maňásek, moje nafukovací panna, která toho sama se sebou má společného tolik, kolik má milostný román, když se to tak vezme, společného s láskou.“ (s. 63–64)

Milostný román?! Tvoje dílo je rituálním zločinem na lásce i na psaní, kterým se mnohohlasně zaklínáš před nemožností. A nakonec ti nezáleží na ničem jiném než na Tom-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, z jehož popudů paradoxně odvíjíš svůj dýchavičný hlas.

Bolestí rozchodů, jak píše někde Markéta, je neschopnost se s odchodem i proměnit. A bolestí lásky, píšu já, je odvaha přetrhnout mystickou pupeční šňůru, na které tak lpíš, protože dokud nepodnikneš tenhle krok („i když se člověk vzdá všeho, stále něco zbývá“), můžeš napsat kolik chceš milostných románů a dočasně oblažit kolik chceš krásných žen, ale v podstatě zůstaneš sám, sám se svým Ty, a bude ti tak dobře.

Teď už chápu, proč jsi se mnou byl...

Jo, a vrať mi občanku.