(9) Fantazie pana hlaďouška

„Ty jsi chtěl být vlastně taky filosofem, viď?“ usmála se Markéta, „chlapecké vzestouplé.“

Janek nad kapůčem zčervenal jak (místo pro metaforu).

Markét si sundala redingot: „Já chtěla chytat Pokémony.“

Janek si sundal šálu, a než ji přehodil přes opěradlo, roztomile s ní zamával na způsob kovbojského lasa. Představil si, jaké by to bylo, kdyby se poznali už ve školce. Přesíval by v rohu pískoviště ten svůj hlaďoušek, zatímco ostatní kluci by brázdili písek velkou oranžovou tatrou a Markét by si hrála s holkama na slepou bábu.

Když by se s šátkem přes oči blížila k němu, strčil by jí před nataženou ruku kyblík s hlaďouškem. Vyjekla by leknutím a nechtěně by mu ho vysypala. On by zpanikařil nad zmařenou celodenní šichtou, a v tu chvíli by ho chytla poslepu za uši: „ A mám tě.“

První. Společný. Dotyk.

Šátek by jí sjel pod bradu a vítězoslavně by se něj usmála. Vítr by se mocně opřel do vrtulníčků v korunách javorů. Když v tom její výraz ztuhne v čirém zděšení: „Máš na nose pavouka!“

Šátek jí sklouzne až na obrubník a utíká do bezpečí k holkám; všem jeho budoucím bejvalkám.

„Počkej,“ stačí ze sebe vyrazit a aspoň se natáhne k jejímu šátku, ale co to nevidí: Namísto ruky má pavoučí nožičku. Prudce se otočí za zvukem převržené tatry; i kluci se před ním dávají za hrozného řevu na útěk, jeden si dokonce pročůrá punčocháče. Má jeden, dva, tři... OSM pavoučích nožiček. A také z javorů se snášejí samí pavouci.

Marně si zkouší vzpomenout na slovo – maminko. A to už k němu míří nebojácná vychovatelka s násadou od smetáku, aby mu zasadila tupé a nelidské rány, až se nešťastník propadne i se svým hlaďouškem do nejspodnějších pater pískoviště; k plechovkám od piva, injekčním stříkačkám, podzemním parkovištím, pařícím se žížalám, kostrám středověkých mnichů...

„Janku, jsi v pořádku? Řekla jsem něco špatně?“