(6) Zjevení hříšného boha

Ve Fra bylo prázdno jako na sakurových větvích před vchodem.

„Hned by měli víc návštěvníků, kdyby se přejmenovali na café Bohuslav,“ neodpustil si Janek radu nad zlato.

Markét se rozhodla sundat svůj pověstný černý redingot, pod kterým měla veselé tričko s Pikachu. (Co asi skrývá pod černou barvou takový Jaromír Typlt?)

Přesněji řečeno se v koutku Fra krčil jediný člověk, ale přes otevřený Respekt s titulkem „Babiš, Kundera, Nohavica: kdo udával koho“ mu nebylo vidět do tváře.

„Ty si bol tiež agent, že áno?“ osopil se Derek na Janka, „veď ako ťa zatkli u nás v Blave. Netáraj, že si rozmýšlal dačo o leopardích rodinkách…“

Janek toho už měl dost. Můžete mu nadávat do narcise, sluníčkáře, krasoducha, moralisty, namyšlence, rozumbrady, kňourálka… Tohle všechno unese. Klást ho ale na roveň Kundery, pardon, na roveň agenta (!), to už je vážně silná káva. I na pražskou kavárnu.

„Jedno kapůčo!“ zahřměl Jan plný zlosti směrem k baru, „a ty, ty, ty…“

V tom nad okrajem Respektu vykoukly dvě zapálené oči.

„Jste to vy,“ osmělil se cizokrajný hlas, „komu jsem tenkrát volal na záchod?“

„Kundera…“ vydechla užaslá Markét a soukala se honem zase do redingotu.

Janek se tím směrem ohlédl jak k panence Marii a Derek zrovna tak. Oba ho zbožňovali (Janek víc než Ninu, i když jí to nikdy nepřiznal). A zároveň to nedávalo smysl; Kundera tady, v pražské literární kavárně, a ještě k tomu s antikunderovským Respektem?

„Vy, vy, vy…“ nezmohl se Janek na nic víc.

„Môžme sa s vami odfotiť?“ navázal Derek, jenže v tom se Kundera rozhořčeně zamračil a zmizel. Pouze výtisk Respektu se ještě několik nekonečných setin vteřiny snášel k zemi.

Všichni tři na sebe pohlédli, možná se chytili i za ruce. Pak Derek objednal tři velké panáky borovičky a zvolal: „Na ex!“

„Jako na Ninu?“ nepochopil Janek, „to vůbec, život je jinde. Na Kunderu!!!“ Sotva spláchnul panákem své vzrušení: „Tohle musím zavolat Balaštíkovi. Půjčíte mi někdo telefon?“

A zatímco šla rozhicovaná Markét zpátky do trika, k oknu kavárny se nepozorovaně naklonila postava Petra Krále, a poněvadž zde neshledala nikoho blízkého, odešla křehkou chůzí do pichlavé náruče svých chimér.